Naši psi

Myšlenka na choďátko se zrodila v naší smečce už kdysi dávno, v době, kdy já ani mí nejbližší předkové ještě nebyli na světě. Znám to jen z vyprávění. Asi před patnácti lety páníček s paničkou hledali v Kolíně do chovu bílého chlupatého angorského králíka, já ani nevím, co to je, a tam poprvé viděli chodské štěňátko. Ale doma měli právě krátce štěně kokršpanělky voříškové a spoustu práce s dvěma lidskými mláďaty, tak si musel pejsek najít jiného páníčka. Ale myšlenka na choďátko zůstala.

Když kokršpanělka Ťapka zestárla, rozhodli se, že jí pořídí chodského kamaráda. Tedy kamarádku. Byli se podívat na chodské psy v nedalekém městě a v té chvíli bylo všechno jasné. Chodský a žádný jiný. Páníček našel lidičky, kteří chodské psy chovají a domluvil se s nimi dřív, než se štěňátka narodila. Shodou okolností byl tatínkem štěňátek pejsek, kterého nedávno viděli a moc se jim líbil. Denny A protože fenečky se narodily jen dvě a můj páníček chtěl velkou, nebylo potřeba vybírat. Smutné pro moje páníky bylo to, že se mezitím rozstonala Ťapka. Oni se těšili, že bude mít kamarádku a zatím se všechno pokazilo. Po operaci už to vypadalo, že bude Ťapka v pořádku a pak najednou přišel rychlý konec. Ale smutek vystřídalo těšení na štěňátko. Po dvou měsících u maminky cestovala malá Denny Stamo-Bud s mojí smečkou k nám domů. To bylo radosti. Po první uplakané noci si rychle zvykla na novou smečku a brzy si rozuměla se všemi doma. Skamarádila se s kočkou, občas proháněla slepice, chodila na zahradu za kobylkou Myškou a když trošku povyrostla, chodila s páníčkem cvičit s ostatními pejsky na cvičák. D. Stamo-Bud Byla to šikulka. Jen po špatné zkušenosti s fenkou bernardýna nějaký čas trvalo, než se začala kamarádit i s velkými psy. Malá panička bernardýnky Belly si chtěla Denny pohladit, ale Bella možná žárlila, možná se o tu malou holčičku bála, tak na Denny zaútočila. S Denny prožili páníčkové krásnou dovolenou v Heřmanově Městci. Sjelo se tam hodně chodských psů. Bylo úžasné, jak se choďáčci v pohodě snášejí a dokážou žít ve veliké smečce. Denny tam našla svého brášku Daga a to pak byla podívaná. Celé dny řádili před chatičkami a užívali si kamarádství. Doma potom bylo Denny sice smutno po psích kamarádech, ale byla tak unavená, že skoro celý týden byla úplně hodná. Napodzim se s bráškou zase setkala na svodu v Plumlově. Sice jí to trochu pokazilo hárání, tak si s ním nepohrála, ale sešlo se tam s nimi dalších šest sourozenců. Byli jeden jako druhý. Kdyby si pejsci nehlídali své páníčky, tak by je nikdo nepoznal.

Ptáte se, kde jsem byla já? Jak se říká „na houbách“. Stalo se toho ještě hodně, než jsem přišla k mojí smečce a bylo to hodně smutné. Denny nikdy nebyla velký jedlík a krátce před jejími prvními Vánocemi zase přestala žrát. Když pak druhý den nechtěla ani pít a začala zvracet, starostliví páníčci hned vyrazili k veterináři. Protože se její stav rychle horšil, dostala spoustu léků a kapačky. Po těch jí bylo líp, tak navečer jeli domů. Denny spala a pak najednou přišlo rychlé zhoršení. Během krátké chvíle večer před štědrým dnem Denny dodýchala páníčkům v náručí. Byly to jejich nejsmutnější Vánoce. Ještě teď, když vzpomínají na Denny, mají slzy v očích. A vzpomínají i na Ťapku, jak se jim ztratila a dva týdny ji hledali a když už ztráceli naději, našli ji 10 km daleko. Naštěstí se o ni dobří lidé starali v kravíně. To prý bylo radosti ze shledání a vypravování celou cestu domů. Nebo jak se Ťapka pečlivě starala o osiřelá koťata. Byla jim dokonalou náhradní mámou a když pak kočka odstavila kotě, vždycky ji koťata rozcucala a ona je kojila až do dospělosti.

Ale konec historie, teď přijdu na řadu já, Angel z Cekova. Když přešly Vánoce a smutek mojí smečky nebral konce, začali co nejrychleji shánět nového psího člena smečky. Byla to zrovna doba, kdy žádná štěňátka nebyla a tak jsem měla to štěstí, že se přijeli podívat právě na moji psí rodinu, přestože to bylo dost daleko, v zapadlých končinách a v zimě. Zase nemuseli vybírat, protože brášku nechtěli a moje sestřička už byla zamluvená. Nechali mi tam vycpanou ponožku na hraní, abych si ji mohla odvézt k nim domů a měla něco vonícího domovem. Musím se přiznat, že když si pro mě přijeli, moc toho z ní nezbylo. Trošku víc jsme ji s brášky a sestřičkou roztrhali. V polovině ledna jsem se stěhovala. Hned od začátku jsem se měla jako v bavlnce. Páníček se mnou spal v kuchyni, aby mi nebylo tolik smutno a poctivě mě učil venčení a slušnému psímu vychování. Seznámila jsem se s kočkou, trošku i se slepicemi.

Když telefonoval páníček mojí bývalé paničce, trošku ji vyplašil. Protože se jmenuji Angel a byla jsem mazlíček a andílek bývalé paničky, páníček jí řekl, že se to jméno ke mně vůbec nehodí. Měla jsem prý být ďábel, podle mé divokosti. Tak tedy jsem prý anděl s ďáblem v těle. Všude kolem nás je spousta strání a mezí a to bylo něco pro mě. A tak jsem se učila chodit na vodítku, abych svým neúnavným běháním do strání neublížila svým štěněcím kloubům. Móóóc opatrně mě seznamovali s kobylkou Myškou. Denny prý byla klidnější a opatrnější. A navíc kobylka čekala hříbátko a tak se páníčci báli, aby se mi něco nestalo. Rána koňským kopytem by mohla být moc zlá. Ale stejně jsem ji později dostala. Kobylce se narodilo hříbátko a já jako správná neposlucha a drzoun jsem tak dlouho otravovala, až mě hříbě trefilo. Naštěstí to dobře dopadlo. Sice jsem paničce žalovala a fňukala, ale nebylo nic zlomené a já si potom nějaký čas dávala pozor. Pak jsem dostala ránu ještě jednou a když hříbě zjistilo, že se ho bojím, pokaždé mě vyhnalo z ohrady. Teď už vím, že koníci na vodítku mi neublíží, ale jak jsou volně v ohradě, raději pryč od nich. Občas taky koníkům ukradnu z misky kousek tvrdého chleba a nebo koblížek, ale to nesmí vidět panička. Ona pak hubuje, že je mi po těch fujtajblech špatně a nechci granulky k večeři. A nejraději mám, když přijede kovář koníkům strouhat kopýtka. To vám je dobrota. Lepší žvýkačku pro psa si neumím představit. Jen kdyby to ta panička honem neuklízela. Když já jsem takový mlsout. Když dostanu něco dobrého, tak pak nechci granulky třeba několik dní. Párkrát už jsem páníčky pěkně vyplašila. Zvlášť panička na mě pořád dává pozor a bojí se o mě víc než je zdrávo. Ale po tom neštěstí s Denny se jí nemůžete divit. Já to někdy snáším, ale někdy jí uteču a jdu radši za páníčkem. Prý jsem jeho „závislák“. Když není v práci, tak se mi ani s paničkou na zahradu moc nechce, aby mi někam neutekl. A nebo neujel. Já strašně ráda jezdím autem. Když to není někam do světa, tak aspoň kousek do garáže. Dřív mě panička brala do auta i při vyjíždění, ale já jsem potom nechtěla ven a ona přece musí do práce. Tak už mě radši nevozí než by se se mnou hádala. Už poznám, kdy jedeme někam a kdy jedou do práce. To pak smutně koukám a zalezu do boudy. Od té doby, co v ní měla kočka koťata, tak si ji lépe hlídám a kočky teď chodí spát na seno. Chodím je tam kontrolovat, když panička shazuje seno pro koně. A taky vyháním cizí kocoury. Chodí se tam přes dvůr, kde bydlí slepice a já je vždycky cvičně trošku proženu. Ono se to nesmí a páníčci hubují, ale mě to nedá. Největší legrace byla, když se jedna odvážná slepice postavila proti mně. Ne že bych se bála, ale jak proti mně vyběhla s roztaženými křídly, překvapilo mě to tak, že jsem raději utekla. To se mi všichni smáli.

Když mi byly čtyři měsíce, šli jsme na procházku kolem rybníka. Byla ještě zima a na rybníku byl slabý led. Jenomže já jsem to neznala. A tak když jsem se rozeběhla za lístkem, který hnal vítr, zamířila jsem přímo na led. Než se páníčci vzpamatovali, byla jsem ve vodě a celá mokrá. Brrr, to bylo studené překvapení a ten zmatek potom. Honem mě chytli do náruče, zabalili do kabátu a co jim nohy stačily utíkali mě domů usušit. Přežili jsme to všichni ve zdraví a mě to vůbec neodradilo od mého vodomilství. Sice mě pak dlouho do vody nepustili, ale já využiji každou příležitost k vymáchání v louži nebo v potoce.

A víte, co to je sušení sena? To je vám legrace. Páníčci musí na zimu nachystat spoustu usušené trávy a při tom používají hrábě. Já jim s oblibou pomáhám (oni tomu říkají, že zlobím) a skáču do sena a za hrábě jim tahám a štěkám na ně. Když už to nemohou se mnou vydržet, „odloží“ mě kousek stranou a já čekám, až mi dovolí pustit se zase do boje. Někdy to už nevydržím, to pak páníčci zahubují a já si musím zase lehnout. Ale za chvíli mi dovolí zase vesele řádit a nebo mi hodí klacek za plot, abych si pro něj došla. Zpočátku mi trvalo, než jsem přišla na to, kudy za ním. Ale teď už běžím napřed dřív, než stačí páníčci klacek hodit. Jsem to ale chytrá hlavička.

Ze všeho nejvíc se mi líbí zima. Je mi dobře v teplém kožíšku a nejlepší je, když napadne hodně sněhu. Páníčkům to sice moc radosti nedělá, ale já mám sníh strašně ráda. Skáču do závějí, dělám v nich tunely, válím se a štěkám na páníčky, aby mi házeli sněhové koule. Škoda, že páníčci tu zimu tak rádi nemají. Musí se pak brodit sněhem na zahradu ke koníkům a se sítí plnou sena a konví vody několikrát za den to pro ně není nic snadného. Já se na každou takovou procházku moc těším a když se ta doba blíží, běhám mezi páníčky a strkám do nich, aby už šli, že je čas. Rozumím všemu, co říkají, i když občas se mě snaží obalamutit. To když se někam chystají autem a já musím zůstat doma. Ale nemusí ani mluvit. Poznám to podle jejich chování a podle toho, jak se oblékají. Nejraději jezdím za kamarády na cvičák. Tam se s páníčkem snažíme cvičit, stejně jako ostatní pesani. Mě to většinou baví, ale nejlepší jsou chvíle volna, kdy můžeme běhat s ostatními pejsany. Kamarádím s velkými i malými, plácnu před ně svými předními tlapami a vrtěním zadečku a ocásku je lákám ke hře. S velkými to dělám opatrně, ale většinou se mnou kamarádí. Hraji si s velkým ovčákem i s bernardýnkou, se kterou na sebe přes plot děláme „dikobraza“ a štěkáme, dokud to páníček nezarazí. Za plotem a někdy i na vodítku dělám bububu, ale navolno jsem pořád jako hravé štěně. Ale doma hlídám poctivě. Jak se ozve zvonek nebo zaklepání, jsem jako ztělesnění hrůzy. Běda lumpům, kteří číhají za vraty!!!

xAktuality

20.10.2011 Fotografie
Všechna štěňátka mají na svých profilech doplněná fotoalba "jak rostou" o aktuální fotky...
1.10.2011 Fotogalerie
Fotoalbum Carmen - Darinky - v 5,5 měs...
27.9.2011 Fotogalerie
Fotoalbum z nedělní procházky...
20.9.2011 Fotogalerie
Cessy v 5-ti měsících...
20.9.2011 Fotogalerie
Carrie v 5-ti měsících...
19.9.2011 Fotogalerie
Chodský pes na NVP v Brně...
13.8.2011 NVP Brno
Casi získala tituly CAJC a BOJ...
17.9.2011 Fotogalerie
Carmen v 5-ti měsících...
17.9.2011 Fotogalerie
Arwenka na Kozinově poháru...

Klub přátel chodského psa

Spokojený pes